Jak vylézt ze zavřené krabice

Václav Peca

Psal se rok 1931. Harry Beck byl mladým pracovníkem londýnského metra, kresličem technických výkresů. Už delší dobu mu vrtalo hlavou, jak by se dala zlepšit mapa tratí, kterou tehdy společnost London Underground používala. Trasy linek byly tehdy barevně přikresleny do mapy Londýna, což bylo vzhledem k velikosti britské metropole nepraktické řešení.

Design mapy z roku 1919 byl sice kartograficky přesný, ale nepřehledný a nekompaktní.

Inspirován diagramy elektrických obvodů zkusil mapu překreslit – tak, jak mu jeho cit pro geometrickou přesnost diktoval. Trasy linek zjednodušil na lomené linie, vzdálenosti mezi stanicemi přizpůsobil tak, aby se zpřehlednilo centrum, kde jsou stanice více nahuštěné než v periferiích. Z pozadí odstranil mapu ulic Londýna, protože ji považoval za zbytečnou, předpokládal, že pro cestujícího je důležitější vědět, jak se dostat z jedné zastávky na druhou a kde přestoupit, než znát přesnou geografickou polohu.

Svůj výtvor poté ukázal nadřízenému Franku Pickovi. Pick návrh nepovažoval za zdařilý, protože konečné zastávky na okraji Londýna se zdály být blízko centru a to by mohlo mást cestující. Beck byl i s nákresem odmítnut a vše se zdálo být ztraceno.

O pár týdnů později se Beck vrátil a přesvědčil reklamní oddělení k výtisku 500 kusů map, které byly dodány do několika stanic. Doufal, že cestujícím se bude mapka líbit a to mu pomůže protlačit ji do více stanic. A tak se taky stalo. Návrh zaznamenal naprosto nečekaný úspěch, který se dá shrnout takto: za měsíc byla mapa vydána znovu – v nákladu 700 000 kusů.

„Schematičtější” mapa byla v roce 1931 krok do neznáma, který se Beckovi vyplatil.

Za svůj revoluční návrh dostal Beck zaplaceno pouhých pět liber. Přestože si vedení londýnského metra později uvědomilo, jak cennou práci pro ně Beck udělal, nikdy mu k honoráři nic nepřidali. Jednu odměnu mu však upřít nemohli, a to podpis v levém dolním rohu, který se dodnes na mapách vyskytuje. Harry Beck se stal tím, kdo navždy změnil vzhled map městské hromadné dopravy.

Pojďme se vrátit do okamžiku, kdy Harry přemýšlel nad onou otázkou, jak zlepšit mapu metra. Místo toho, aby jen decentně upravil stávající návrh, rozhodl se jej drasticky změnit. Porušil základní pravidlo, kterým se kartografové řídili, a to uplatnit jednotné měřítko pro celou mapu. Jakoby vůbec nevnímal postupy, kterými se tehdy vytvářely mapy, ale rozhodl se vyřešit problém úplně jinak. Jakkoliv se nám dnes může jeho řešení zdát banální, v té době to bylo něco mimořádného.

V angličtině se pro tento způsob myšlení vžila fráze „thinking outside the box“, což můžeme přeložit jako „myšlení vně krabice“. Krabice symbolizuje omezenost našeho běžného přemýšlení, zvyklost užívat zavedené rutinní postupy. Právě vně krabice se nachází invenční myšlení, které se neřídí zkušenostmi z minulosti, ale využívá techniku hledání děr. Typickou úlohou vyžadující tuto techniku je hlavolam „Devět bodů jedním tahem“. Pokud tento hlavolam ještě neznáte, můžete si jej zkusit – ale varuji vás, je skutečně obtížný.

Spojte všech devět teček jedním tahem pouze čtyřmi čarami.
zobrazit řešení

Důvodem, proč řešení objeví pouze malé procento lidí, je podvědomé pravidlo, že lomená čára nesmí opustit prostor sítě teček. Kdyby do zadání byla dodána věta: „Je možné opustit plochu vymezenou tečkami,“ pravděpodobně by ji vyřešil téměř každý. Tím, že jsou stanovena pravidla jednoduše, je úloha značně obtížnější – netušíme, jaké vlastně máme možnosti, protože je všechno povoleno. Proto při řešení těchto úloh pomáhá kladení otázky: „Co všechno můžu v rámci zadání dělat?“

Pro designéra jsou podobné úlohy denní chléb. V zadání našich zakázek máme nezvyklou volnost. Díky tomu není kreativní proces jednosměrná cesta, ale spíš bloudění v nočním městě plném jednosměrek a slepých uliček.

Pojďme si ukázat ještě jeden skvělý příklad nekonvenčního myšlení. Minulý rok se v citylightech po celém Brně začaly objevovat svérázné plakáty. Národní divadlo Brno změnilo vizuální tvář poutačů, kterými zvalo na balety, opery a činohry. Cílem bylo hlavně jejich koncepční sjednocení. Autor nové reklamní kampaně Robert Novák se rozhodl pro využití tváří lidí, kteří jsou pro chod divadla nezbytně potřební, ale nikdy je (alespoň navštívením divadla) nepoznáme. Jsou to technici, hudebníci, dokonce i uklízečka. Tyto surové portrétní fotografie doplňuje pouze název představení a místo a čas, kde je jeho premiéra.

Jak tento designérský experiment dopadl? Celý vizuál je výjimečný. Funguje skvěle díky jednoduchosti své myšlenky, která dominuje designu. Obzvlášť v dnešní době je tato skutečnost příjemná – čím dál častěji jsou současné reklamy postavené na pouhém efektu.

Nová reklamní kampaň Národního divadla Brno mimo jiné vzbudila i mnoho negativních reakcí. Někteří se prostě nemohli smířit s tím, že místo na plakátě bere operním pěvcům nějaký technik.

Jak je vidno, při využívání nekonvenčního přemýšlení v designu lze dosáhnout převratných řešení. Neobvyklá cesta ale může přinést obtíž a často je riskantní, a tak se s ní setkáváme spíše výjimečně. Klient, i když je přesvědčen, že chce po kreativním studiu nadprůměrné řešení, je ve většině případů nejlépe spokojen s průměrem. Proto je tu opravdu malý prostor pro uplatnění zmiňovaných „revolučních“ řešení.

Poměrně dlouho si kladu ty stejné otázky. Je schopnost přemýšlet „ouside the box“ vrozená, nebo získaná? Jak lze v sobě podporovat nekonvenční přemýšlení? Kde se v našich mozcích berou ty nápady, které nevychází z minulé zkušenosti?

Můj názor je, že zmiňovaná schopnost je získaná zkušenostmi, přestože to může znít jako paradox. Tím, že se setkáváme s neobvyklými řešeními, zjišťujeme, jak se dají vytvářet. A tak inspirace mistry v oboru není vůbec promarněný čas. Na uměleckých školách jsou studentům často zadávány úkoly, které vyžadují experimentální řešení. Přemýšlení nad designem za hranicí použitelnosti má svoje odůvodnění – uvědomujeme si při něm, kde hranice leží a že je ve skutečnosti dál, než předpokládáme.

Pořád čekáte na návod, jak vylézt z krabice? Stačí dvě slova. Inspirace a experiment.

Archív